Novinky a zajímavosti ze světa piva

Pivovar Radegast si připomíná 55 let od odvážného kroku, který přinesl charakteristickou hořkou chuť do české pivovarské kultury. Sládek Jaromír Franzl si prosadil neobvykle hořký profil a uvařil 3. prosince 1970 v nošovickém pivovaru první várku piva Radegast.

Příběh piva Radegast začal již v 50. letech hledáním místa pro nový pivovar na severní Moravě. Důvodem byl vzestup průmyslu, nedostatek piva na trhu a konec poddolovaného pivovaru v Karviné. Nošovice nakonec zvítězily díky kvalitní vodě z horské nádrže Morávka a výhodné poloze pro celý severomoravský region. Základní kámen nového pivovaru byl položen v roce 1966. Název Radegast si vybrali samotní lidé ve veřejné soutěži v roce 1969, jejich inspirací byl bůh pohostinnosti a úrody. Poté přišel 3. prosinec 1970 a uvaření první várky piva. „Radegast dnes patří mezi nejoblíbenější piva na českém trhu a potvrzuje rostoucí zájem spotřebitelů o kvalitní ležáky. Díky dlouhodobé péči o správné čepování a kvalitu se mu daří mimo obchody také v hospodách a restauracích,“ uvádí Ivo Kaňák, ředitel Pivovaru Radegast.

Pivo Radegast staví svou charakteristickou hořkou chuť na pečlivě vybraných surovinách. Základem je měkká voda z beskydských zdrojů, ječné slady z vlastní sladovny a kvalitní chmely. „Rozhodnutí vařit hořké pivo bylo v 70. letech odvážné. Trh preferoval sladší chutě, přesto tehdejší sládek prosadil svou vizi a vytvořil typickou hořkost piva Radegast. Ta se stala poznávacím znamením nošovického piva až do současnosti. Stále vybíráme ty nejlepší chmely, abychom zachovali jeho správně hořký charakter,“ popisuje Jana Tovaryšová, sládková Pivovaru Radegast.

Odvaha provází Radegast po celou jeho historii. V Česku byl jedním z prvních pivovarů, který zavedl stáčení do nerezových KEG sudů, technologii CKT, sladinový filtr nebo anaerobní čističku odpadních vod. Dokázal výrazně snížit spotřebu vody potřebnou na výrobu piva a patří v tom mezi nejlepší na světě. Radegast také jako první v tuzemsku detailně zmapoval svou celkovou vodní stopu. Do roku 2030 se navíc zavázal, že vrátí do české krajiny více vody, než kolik spotřebuje na vaření piva.

Do současného pivního portfolia z Nošovice patří prémiový světlý ležák s charakteristickou hořkostí a plnou chutí Radegast Ryze Hořká 12. Nekompromisní hořké osvěžení nabízí Radegast Rázná 10, která má výraznou hořkost vyváženou svěžím chmelovým aroma. Pro opravdu výrazný chmelový zážitek je tady intenzivně hořký ležák Radegast Ratar jako nejvíce hořké pivo ve stálé nabídce pivovaru.

Kromě toho Pivovar Radegast připravuje exkluzivní nebo limitované edice jako Radegast Hutná 15, Radegast Temně Hořká 12 nebo Radegast Nefiltrovaná 12. Jedinečným pivním počinem byla limitovaná várka Radegastu Rezist uvařená z chmelových odrůd odolnějších proti suchu.

Staleté tradice pěstování chmele v Úštěcké oblasti připomíná v areálu společnosti Chmel Polepská blata v Oknech u Polep nejen společenský sál někdejšího zámku s barokním štukovaným jezuitským stropem, ale také malé políčko s několika prastarými odrůdami chmele. Na tzv. bidlovce se na památku dávných chmelařů pěstují po starém způsobu na dřevěných bidlech.

Původním způsobem pěstování chmele totiž bylo vinutí chmelové liány kolem dlouhých dřevěných bidel upevněných v podkladu chmelnice, teprve v moderní době bidla nahradily dnes obvyklé drátěné konstrukce. Pro demonstraci původní pěstební metody v areálu Polepských blat v Oknech u Polep osázel zakladatel Polepských blat a Rytíř chmelového řádu Jiří Špringl již před lety miniaturní ukázkovou chmelnici osmi řadami bidel s několika původními odrůdami chmele, předchůdci dnešních vyšlechtěných chmelů.

K letošnímu 25. výročí společnosti Chmel Polepská blata se svijanský sládek Petr Menšík rozhodl celý výnos bidlovky využít pro výrobu letošního zcela výjimečného svátečního piva. Všehovšudy celkem jen asi osm kilogramů suchého chmele odrůd Blato, Siřen a Lučan posloužilo k poslednímu chmelení piva Sváteční Bidlovka, které Pivovar Svijany s hrdostí uvádí na vánoční trh.

„Naším cílem je nejen nabídnout další zajímavé řemeslné pivo, ale připomenout současně také téměř tisíciletou historii a bohaté tradice českého chmelařství v Úštěcké oblasti, kde se chmel pravděpodobně pěstoval ještě dříve než na Žatecku. V dnes druhé nejvýznamnější produkční oblasti se chmel pěstuje již od 11. století a místní odrůdy posloužily i slavnému šlechtiteli Karlu Osvaldovi k selekci klonů Žateckého poloraného červeňáku,“ říká Petr Menšík. „Starodávné odrůdy sice nejsou tak vytříbené jako dnes pěstované Osvaldovy klony Poloraného Žateckého červeňáku, ale mají specifické aroma a hořkost, které dávají Sváteční Bidlovce nenapodobitelný charakter.“

Dvě várky – celkem 400 hektolitrů – Sváteční Bidlovky jsou od začátku prosince na čepu vybraných svijanských restaurací, kde nahrazují jindy v této době obvyklý speciál Svátek. Pivovar při této mimořádné příležitosti vydává i zvláštní sadu podtácků s motivem pěstování chmele v dobách minulých.

Biskupský pivovar U svatého Štěpána v Litoměřicíh získal ocenění na národní degustační soutěži Golden Bohemia. Zabodoval Pšeničný speciál.
V minulém týdnu se v prostorách Klášterního pivovaru sv. Norberta na Strahově uskutečnilo slavnostní vyhlášení národní degustační soutěže Golden Bohemia. Je to jediná z tuzemských akcí zařazená mezi prestižní světové soutěže. Záštitu a podporu jí poskytuje European Beer Consumers Union (EBCU) - největší evropský svaz konzumentů piva, který působí v devatenácti zemích.

„Náš pivovar se soutěže zúčastnil ve třech kategoriích s pěti vzorky a k naší velké radosti získal v kategorii pšeničných piv třetí místo se svým dvanáctistupňovým Pšeničným speciálem,“ popsal ředitel pivovaru Richard Kirbs.

Další ocenění – „Stříbrnou korunu“ získal Biskupský pivovar U svatého Štěpána za umístění všech piv v rámci hodnocení celé soutěže.

Ochutnat můžete přímo do pivovaru.

Pro letošní Vánoce chystá pivovar speciální pivo. Požehnat tuto várku se chystá v pravé poledne den před svátkem sv. Mikuláše biskup Stanislav Přibyl.

Pivo Tesák uspělo na Golden Bohemia 2025, která je uznávanou národní pivní soutěží s mezinárodní odbornou porotou. V konkurenci malých řemeslných pivovarů i velkých producentů získal Tesák z Bítova na Znojemsku hned dvě významná ocenění.

V kategorii český polotmavý ležák získal Tesák 12% Stříbrnou medaili. „Ocenění v kategorii ležáků si nesmírně vážíme. Konkurence je obrovská a pro nás je to potvrzení, že i malý pivovar z Bítova může vařit pivo na špičkové úrovni,“ uvedl sládek a majitel pivovaru Roman Tesař.

Hasičský pivovar Bítov zároveň získal také Stříbrnou korunu. Jedná se o ocenění udělované pivovarům za nejvyšší a nejstabilnější kvalitu napříč všemi přihlášenými pivními styly. „Toto ocenění dokládá dlouhodobou poctivou práci sládka a celého pivovarského týmu,“ poukázala za pivovar Marie Tesařová.

Piva se hodnotí v přibližně patnácti kategoriích. Některé kategorie rozlišují sudové a lahvové varianty. Každá kategorie má tři nejlepší oceněné jako Zlatá, Stříbrná a Bronzová medaile. Kromě medailí pro jednotlivá piva se udělují tzv. „koruny“ (Zlatá / Stříbrná / Bronzová koruna) pro pivovary, které získají nejvíce ocenění — tedy spolehlivě vysokou kvalitu napříč styly.

Předsedou degustační komise byl Jan Šuráň, čestný prezident Českomoravského svazu minipivovarů.

Pivo z Měšťanského pivovaru, které má na mysli většina lidí, když se zmíní o plzeňském, zahájilo svou zázračnou dráhu na cizí trhy roce 1842.
Tehdy v něm bavorský sládek Josef Groll uvařil a nebo přesněji řečeno vystavil svoji první českou produkci. Ten letopočet si můžeme přečíst také na hlavní bráně u vstupu do pivovarského areálu, bráně tak zvané Jubilejní.

Dobývání pivního vrcholu začíná v Bubenči
O výrobek z Plzně rychle projevili zájem v jiných zemích Evropy a postupem času i na všech dalších kontinentech. V roce 1873 následkem krachu na vídeňské burze zbankrotovaly všechny plzeňské firmy s výjimkou dvou čerstvě založených, ale rozvíjejících se na zdravých podnikatelských základech. Jedna z nich se jmenovala Měšťanský pivovar a druhá Škodovy závody. V obou případech šlo o pozdější giganty, bez nichž by se možná Plzeň dál vyvíjela jenom jako středně úspěšné okresní město. Koncem devatenáctého století už tento pivovar úspěšně vyvážel svoje výrobky kromě našeho kontinentu i do Spojených států, Latinské Ameriky, Afriky i na Blízký východ a v rámci Rakousko – Uherska byl druhým největším výrobcem populárního nápoje. Pivovar měnil i město, po konci první světové války Plzeň poprvé překročila hranici sta tisíc obyvatel.

Možná, že hodně lidí i v civilizované části světa úplně přesně netuší, kde to město leží, či dokonce v jakém státě se nachází, ale že se tam vyrábí kvalitní pivo, to pravděpodobně ví téměř stoprocentně. A kdo se přijel podívat až na samotnou lokalitu, toho poutače upozorňují: Projíždíte místem, kde se zrodily legendy. Ale jak to tu vypadalo před vznikem legend? Místu nad předposledním soutokem dvou ze čtyř plzeňských řek, na pravém břehu vodnatější Radbuzy, kde Mže přitéká z té levé strany, se už dávno říkávalo Bubeneč. Procházela jím hlavní dálková cesta na Prahu, ta vůbec nejdůležitější ze všech cest, jež spojovala středověké město Nová Plzeň s českým vnitrozemím. Původní tah procházel přesně tou trasou, kterou si volně může projít každý návštěvník od hlavní brány. Té se oficiálně říká Jubilejní, protože ji postavili přesně padesát let po vystavení první várky, o čemž svědčí i na ní umístěné letopočty 1842 – 1892. Ostatně jako na etiketě každé zde pivem zaplněné láhve.

Pražská cesta vedla místem kolem dnešní vodárenské věže v prostoru už běžnému návštěvníku v současnosti nepřístupném. Ta skutečně ukrývá dvě velkoobjemové nádrže s vodou, ale zároveň vytváří tvarově neobvyklou a zdaleka viditelnou dominantu, která má údajně napodobovat vzhled jednoho majáku na holandském pobřeží. I když nevěřící Tomášové a zlí jazykové tvrdí, že v Nizozemí žádný takový maják nikdy neviděli. Přímo u současné věže, ani ne moc daleko ani blízko od městských hradeb, stávalo plzeňské popraviště, místo posledního vydechnutí nebezpečných zločinců nebo jiných provinilců. Ve středověku bývalo hojně navštěvované i četným publikem, protože města dříve zas tolik poutavých atrakcí, tedy kromě poprav, davu nenabízela.

Kozina, Jirásek, Kopecký – ti všichni mají vztah k poloze budoucího pivovaru
Zásluhou Aloise Jiráska jednoho z těch tady popravených spíše považujeme za sympatického rebela. Smrti Jana Sladkého Koziny dne 28. listopadu 1695 rozhodnutím soudu povinně přihlíželi i Chodové, a kromě nich i docela dobrovolně a s jízlivým úsměškem na tváři hlavní nepřítel Lomikar, přesněji řečeno Volf Maxmilián Lamingen z Albenreutu. Tady v místě pod současnou vodárenskou věží v areálu pivovaru měl tedy Kozina prohlásit svoji nejcitovanější větu o tom, že do roka a do dne… Neprohlásil. Tak si jenom slavný autor Psohlavců přibásnil poslední chvíle chodského rebelanta v rámci povolené umělecké licence. Nejspíše k tomu přispěl i fakt, že málo oblíbeného majitele trhanovského zámku ranila mrtvice přesně 2. listopadu 1696 – tedy téměř do roka a do dne. Místo plzeňského popraviště pod Vodárenskou věží běžný návštěvník spatřit nemůže, zato místo poslední Kozinovy zastávky před cestou na šibenici ano, tu připomíná pamětní deska hned za Jubilejní branou na kdykoliv veřejně přístupném pivovarském nádvoří.

Když se z iniciativy purkmistra Václava Kopeckého a společnosti kolem Václava Mirwalda, která se scházela v jeho hotelu U Zlatého orla na hlavním plzeňském náměstí, zrodila poprvé myšlenka založení vlastního měšťanského pivovaru, začalo se hledat vhodné místo. Pozornost se upřela k lokalitě Bubeneč mimo jiné i proto, že zdejší pískovcové podloží nabízelo mimořádně vhodné podmínky pro hloubení rozsáhlého systému sklepů i pro zrání zhotoveného produktu. Také blízký soutok dvou řek spolu s perspektivou možnosti budování studní zaručoval, alespoň pro začátek, dostatek vhodné měkké plzeňské vody. Hlavní slovo při realizaci prvních objektů areálu měl místní stavitel Martin Stelzer. Ten ještě před zahájením prací podnikl studijní cestu po bavorských pivovarech. Zkušenosti ze sousedního státu tu zúročil nejen legendární první sládek Josef Groll. Z Bavorska přišel i sládek druhý a po něm třetí Jakub Blöchl. Ten se v Plzni dokonce oženil a údajně se o slávu piva zasloužil úplně nejvíc z té garnitury otců-zakladatelů. Po čtvrtém bavorském sládkovi konečně přišel na řadu jeden místní rodák z nedalekých Dobřan.

Chutná obyčejným smrtelníkům i slavným
V naší republice v poslední době vzniklo mnoho pivovarů nových nebo úspěšně navazujících na slavnou tradici svých starších předchůdců. I ty produkují mimořádně kvalitní druhy piva. Leč marná sláva, celosvětového věhlasu se už s největší pravděpodobností nikdy nedočkají. Jedním z neočekávaných propagátarů pivní značky se stal habsburský císař František Josef I. potom, když se v roce 1874 cestou vlakem do Prahy zastavil v plzeňské nádražní restauraci a pivo ochutnal. Se slovy: „Podivno, že žádnému pivovaru se doposud nepodařilo uvařiti tak dobré pivo“ tak založil tradici, že plzeňské nikdy nechybělo na jeho jídelním stole, ať už doma nebo i na cestách. O jedenáct let později císař osobně pivovar navštívil a podepsal se do jeho pamětní knihy. To následník trůnu korunní princ Rudolf, syn Františka Josefa, navštívil pivovar už v roce 1871. Z celého výrobního procesu prý jej nejvíce zajímala výroba sudů a pivo tu snad ani neochutnal. Princ se po celý svůj kratičký život choval jako intelektuální a bohémský podivín a společná smrt s milenkou na zámečku Mayerling do takového rámce dokonale zapadala.

Produkce z Bubenče ve své době zaujala díky nezvyklému způsobu spodního kvašení, které tu zavedl už první sládek Josef Groll. Kvůli bavorskému původu legendárního pivovarníka se pivo nabízelo jako „bavorské“ a lidé mu roztomile říkali „baborák“, pojem plzeňské se rozšířil až o něco později. Lokální název plzeňského předměstí samozřejmě nemá nic společného se stejnojmennou čtvrtí hlavního města, ale pochází od letní hospody s tančírnou Na Bubenči, která tu stávala až do doby výstavby Měšťanského pivovaru. Pochvalné ódy na pivečko s bohatou pěnou skládal kde kdo, lidé nejobyčejnějších řemesel, členové stolních společností i vyhlášení umělci. Básník a novinář Jan Neruda potěšil milovníky piva tímto citátem: „…kdož nám může ještě zazlít, že užíváme vnitřních lázní plzeňských, když na lázně mořské nemáme dost peněz.“

Malíř Mikoláš Aleš zanechal svoje většinou historické kresby na fasádách mnoha českých měst, ale ty v Plzni patří mezi jeho nejpočetnější a nejpovedenější. Zajížděl sem z Prahy a pracoval tu rád, prostě se ve městě pivu zaslíbenému cítil neobyčejně dobře. A proč? Jako každý jiný znalec piva a příznivec životních radostí o tom jistě věděl své. Byl si jistý, že umění vařit dobré pivo přísluší jenom lidem a místům hýřící spokojeností a laskavou náturou…

Unikátní pivní brut je výsledkem spolupráce plzeňského pivovaru Elektrárna a vinařství PROQIN, které se specializuje na výrobu šumivých vín tradiční metodou kvašením v láhvi. Pivo s noblesní strukturou, jemným řízem a příjemnou perlivostí originální formou propojuje svět pivovarnictví a vinařského umění. Na předvánoční trh přichází ve dvou variantách: Cherry Sparkle a Hoppy Brut.

„Základem je pečlivě připravené pivo, které je po hlavním kvašení uzavřeno do láhve s malou dávkou cukru a kvasnic. V láhvi probíhá druhotné kvašení – kvasinky přeměňují cukr na alkohol a oxid uhličitý, který už nemůže unikat ven. Díky tomu se pivo přirozeně nasytí jemnými bublinkami a získá svěží říz. Po delším zrání na jemných kalech se chuť zaoblí, zjemní a získá na komplexitě. Následně je pivo ručně setřásáno a odkalené, aby v láhvi zůstalo křišťálově čisté a noblesní,“ přibližuje výrobní proces piva dokvašovaného v láhvi Martin Prokeš, zakladatel a majitel vinařství PROQIN.

„Spolupráce s PROQIN je pro nás mimořádně zajímavou zkušeností, kterou vstupujeme do nového segmentu luxusních piv/vín,“ potvrzuje Michal Škoda, ředitel pivovaru Elektrárna.

„Cherry Sparkle svou barvou a ovocným nádechem možná zaujme více ženy, naopak Hoppy Brut svou hořkou suchostí může sedět spíše mužům. Každopádně jde v obou případech o luxusní zážitek, ideální pro slavnostní chvíle,“ dodává sládková pivovaru Elektrárna Lenka Straková.

Cherry Sparkle a Hoppy Brut jsou v prodeji v Dárkové prodejně Plzeňského Prazdroje, v Pivotéce v plzeňském Pivovarském muzeu a v e-shopu Proqin.cz.

Patří mezi dvacítku zkušených sládků, sklepmistrů technologů a dalších pivovarských matadorů, která se stále pravidelně schází v plzeňském pivovaru, aby pomáhala hlídat neměnnou chuť plzeňského ležáku. V Plzeňském Prazdroji strávila nyní sedmdesátiletá Hana Plecerová celý svůj profesní život a na plzeňské pivo nedá dodnes dopustit.

Jste jednou ze dvou žen, které jsou součástí zmíněné dvacítky zkušených bývalých zaměstnanců pivovaru. Co vás nasměrovalo do oblasti pivovarnictví, které bývá považováno za doménu mužů?
Ta cesta začala už v dětství, kdy mně už od mých deseti let dával dědeček cucnout trochu piva k obědu. A mně strašně chutnalo a už tehdy jsem si říkala, že bych někdy ráda dělala v pivovaru.

Váš dědeček byl pivař?
To ne, pivo pil jenom k obědu a stačila nám jedna láhev desítky pro celou rodinu. Ale kdysi vozil s koňským povozem z Červeného Hrádku do pivovaru ječmen a měl na to hezké vzpomínky.

Vraťme se k té vaší cestě do pivovarnictví. Kudy vedla?
Nejdřív jsem chtěla jít studovat na pedagogickou fakultu, ale pak jsem si to rozmyslela a chtěla jsem jít studovat do Prahy, protože v té době nebyly jiné možnosti, jak se dostat z Plzně a trochu se odpoutat od rodičů. Šla jsem na Vysokou školu chemicko-technologickou. A jaký obor si vybrat, když jste od Plzně, kde jsou jen mlékárny, vinařské závody a pivovar. Takže pivovar samozřejmě zvítězil. A už během studia jsem do něj chodila na brigády. Když jsem studia dokončila, tak jsem začala v pivovaru pracovat a byla tam až do penze, tedy do roku 2015.

Kam jste konkrétně nastoupila a jaká práce vás nejvíc lákala?
Nejprve jsem hned po škole nastoupila na tzv. kolečko, kdy jsem rok chodila po všech provozech. Pak jsem šla na mateřskou a z té jsem se vracela jako vedoucí podnikové laboratoře, protože se tam právě uvolnilo místo. Bylo to pro mě velice poučné, protože v té době pod nás patřily pivovary v Chodové Plané, Chebu, Karlových Varech. Takže jsem měla možnost srovnávat.

Když jste absolvovala seznamovací kolečko, co vás bavilo nejvíc?
Všechno. Protože všude byli výborní lidé a všechno záleží na lidech. A na ty staré zkušené praktiky vzpomínám strašně ráda ještě teď, na to se nedá zapomenout. Ale je taky pravda, že nás mladé moc rádi neměli, takže nám připravovali různý zlomyslné kousky. Třeba nám posílali opakovaně stejné vzorky do laboratoře a když nám to vyšlo v rámci tolerance jen trochu jinak, tak si nás pěkně vychutnali. Ale ve finále jsme našli vždy společnou cestu a vždycky jsme se domluvili.

V čem spočívá práce v pivovarské laboratoři? Předpokládám, že jste hlídala především kvalitu a chuť piva.
Naší povinností byla kontrola stupňovitosti, průběhu kvašení, senzorické hodnocení v průběhu výroby, nebo sledování kvality vstupních surovin. V té době to vlastně bylo podle ČSN, tedy podle Československé státní normy, podle které jsme museli postupovat.

A taky jste museli pivo chuťově hodnotit? Nebo to nebyla už vaše práce?
Byla to naše práce. Senzorické hodnocení bylo dříve jednodušší, ale postupem času se to zdokonalovalo, že jsme to museli i trénovat. Degustovat se pak muselo v každém stádiu výroby. Trénovali jsme v tom i mistry na varně nebo na spilce, aby si to ochutnávali sami, jestli tam není nějaký průšvih.

Chutná pivo pořád stejně dnes, jako řekněme třeba před čtyřiceti lety nebo i dříve?
Mně se zdá že je pořád stejné. Analytické hodnoty má také stejné. Já jsem jednou v laborce našla laboratorní knihu a tam byly rozbory z roku 1920 a úplně se shodovaly se základními rozbory z těch let pozdějších.

Když jsme se tu zmínili o tom, jak vám dědeček dával trochu piva k obědu, dávala jste také vy svým dětem v jejich deseti letech ochutnávat pivo?
Ne, nedávala. Ale musím říct, že když jsem byla těhotná, tak jeden pan inženýr, tehdy vedoucí výzkumné laboratoře, u kterého jsem dělala diplomovou práci, řekl, že ženská musí vypít každý den jednu třetinku. To aby bylo dítě zdravé a já mohla kojit. Takže když jsem vždy ráno přišla do laborky, měla jsem tam připravenou třetinku piva.

Když jedete na zahraniční dovolenou nebo jen do jiného města, dáte si tam ráda jiné pivo? Dokážete se oprostit od profesionality nebo na něm hledáte případnou chybu?
No ano, bohužel je to profesionální deformace, ale jiná piva opravdu ráda ochutnávám. Vždycky se ale vrátím k tomu našemu, které je stejně nejlepší.

Národní památkový ústav uděloval ceny PATRIMONIUM PRO FUTURO 2025 za vzornou péči o památky. Mezi oceněnými je záchrana zchátralého pivovaru, obnova zahrady a oranžerie, restaurování nástěnných maleb a dokonce obnova historického dálničního mostu.

Ocenění Patrimonium pro Futuro přebírají vlastníci památek, restaurátoři a další odborníci nebo laici, kteří v uplynulém roce stáli u vzorových projektů péče o památky. „Dvanáctý ročník přináší opět inspirativní příběhy lidí, institucí i komunit, kteří svým úsilím chrání, obnovují a zpřístupňují naše kulturní dědictví,“ uvedla Naďa Goryczková, generální ředitelka Národního památkového ústavu.

Vítězem kategorie Záchrana památky a zároveň i Ceny veřejnosti Památky děkují se stal Pivovar v Kostelci nad Černými lesy. Jedná se o jedinečně dochovaný areál s technologiemi z první republiky. Po ukončení výroby v roce 1987 chátral, dokud jej v roce 2000 nepřevzali dva milovníci pivovarnictví. Podařilo se jim opravit střechy, fasády i dvory a zprovoznit historickou varnu, parní stroj či sladovnické zařízení. Nyní se chystá revitalizace unikátního polygonálního žentourového mlýna, kde zvířata kdysi poháněla pivovarské stroje. Dnes je pivovar živým muzeem, kulturním centrem i místem, kde ožívají tradiční řemesla a slavnosti.

Cenu převzali Milan Starec a Tomáš Vodochodský ze společnosti Dej Bůh štěstí, s. r. o. a Pavel Čihák – ředitel Národního muzea pivovarnictví.

Cenu za Objev, nález roku získal objev předlokačního osídlení města Třebíče. Archeologické výzkumy v letech 2021–2024 odhalily dosud neznámé osídlení z 12. a 13. století. Nalezeny byly hned dva areály spojené s působením dobových elit vzdálené od sebe jen 130 metrů. Starší z nich stával na Karlově náměstí už ve 12. století a dochovaly se z něj unikátní dřevěné konstrukce. Druhý, u kostela sv. Martina, byl obehnán příkopem a palisádou a zanikl během 13. století. Objev ukazuje, že v Třebíči existovalo významné osídlení ještě před vznikem města a jde o výjimečný nález i v celostátním měřítku.

Cenu převzali Pavel Pacal – starosta města Třebíč a Aleš Hoch – vedoucí archeologického oddělení, Muzeum Vysočiny Jihlava, p. o.

V kategorii Obnova památky byl oceněn projekt dálničního mostu u Vojslavic. Dálniční úsek u Vojslavic na Humpolecku tvoří unikátní dvouúrovňová konstrukce mostů. Horní stavba ze 70. let 20. století je součástí dnešní dálnice D1, most pod ní se měl stát součástí prvorepublikové páteřní dálnice z Čech až na Podkarpatskou Rus, projekt však nebyl dokončen. Před více než deseti lety byl vypracován projekt na rekonstrukci obou mostů, který ovšem zahrnoval zásahy neslučitelné s památkovými hodnotami stavby. Nepříznivé vyhlídky se podařilo odvrátit a díky přístupu Ředitelství silnic a dálnic byla v roce 2021 zahájena řada průzkumů. Technický stav mostu tak mohl být objektivně vyhodnocen. Následně započala podle nového projektu obnova, která probíhala s respektem k hodnotám výjimečné stavby.

Cenu převzali Marek Stuchlý, MBA – Ředitelství silnic a dálnic, s. p. Závod Praha a pan Ivan Čásenský.

Restaurování nástěnných maleb v hlavním sále zámku Zdislavice zvítězilo v kategorii Restaurování památky. V roce 2013 se díky vlhkosti a zatékání zřítila v hlavním sále zámku Zdislavice polovina nástropní malby Josefa Winterhaldera ml. z roku 1789. Po stabilizaci stavby a vysušení zdiva byly odpadlé kusy malby uschovány, omítky injektovány a po chemické sanaci dřevěných konstrukcí byla chybějící plocha znovu omítnuta. Rekonstrukce proběhla podle dochovaných fotografií a zbytků originálu, s použitím historické techniky fresco secco. Výsledkem je obnova cenné výzdoby připomínající povýšení rodu Kaschnitzů do šlechtického stavu.
Cenu převzal ak. mal. Peter Stirber.

V kategorii Prezentace a popularizace získala ocenění výstava MY LOMY: pískovcová krajina v rukou lamačů. v Oblastním muzeu v Ústí nad Labem, věnovaná historii těžbě kamene v Labských pískovcích a Českém Švýcarsku. Součástí projektu je také online mapová databáze starých lomů, která pomůže při ochraně a obnově kulturních památek. Výstava je nyní prezentována v Muzeu Rumburk a je možné ji navštívit do konce března 2026.

Cenu převzali za Oblastní muzeum v Ústí nad Labem Václav Houfek – ředitel muzea, Zuzana Vařilová – vědecký tajemník, geoložka, kurátorka geologické sbírky a Kamil Podroužek – vedoucí Centra pro dokumentaci a digitalizaci kulturního dědictví FF UJEP.

Cenu za Příkladnou správu památky obdrželi Marie Milichovská a Vlastislav Tvrdík ze sklárny Huť Jakub v Tasicích. Sklárna Huť Jakub v Tasicích byla založena roku 1796 a fungovala přes dvě století. Po uzavření v roce 2002 hrozil její zánik, ale díky nadšeneckému úsilí dvou bývalých zaměstnanců byla zachována a zpřístupněna veřejnosti jako skanzen. Areál působí dojmem „posledního dne“, kdy zaměstnanci právě odešli od práce – s pecí, chladírnou, brusírnou i skladištěm včetně původního technického zařízení. V roce 2014 byla pro svou mimořádnou autentičnost prohlášena za národní kulturní památku a dodnes představuje nejlépe dochovanou sklárnu ve střední Evropě.

Osobností památkové péče byl in memoriam vyhlášen Ing. Vlastislav Ouroda, Ph.D. Vlastislav Ouroda byl člověk, pro kterého byla ochrana kulturního dědictví životním posláním. Po studiích začínal v roce 1991 jako kastelán na zámku Velké Březno a později působil v jižních Čechách a na Státním památkovém ústavu v Českých Budějovicích. Vedl průzkumy a monitoring památek UNESCO, stal se ředitelem územního pracoviště NPÚ a od roku 2015 náměstkem ministra kultury. Aktivně spolupracoval s Mezinárodní radou památek a sídel, stal se vicepresidentem Českého národního komitétu ICOMOS a své zkušenosti předával studentům vysokých škol. Zaměřoval se na ohrožené památky, památkový urbanismus a péči o chráněná území.

Krnovský řemeslný pivovar Nachmelená Opice pořádá u příležitosti 10. výročí od svého založení mimořádnou akci – Den otevřených tanků, který se bude konat v sobotu 6. prosince 2025. Své příznivce a milovníky kvalitního piva zve do pivovarského areálu na komentované prohlídky a degustace, které budou probíhat od 10:00 do 17:00 každých patnáct minut.

„Deset let není málo, a tak to chceme pořádně oslavit. Akce Den otevřených tanků bude speciálním dnem, kdy otevřeme brány našeho pivovaru, kterým se lidé budou moci projít a ochutnat pivo přímo z tanků,“ říká vrchní sládek a spolumajitel pivovaru Michal Kuřec s tím, že komentované prohlídky jsou zdarma, včetně degustace piva.

Jedna prohlídka bude trvat zhruba 60 minut a má kapacitu pro 25 osob. Nutné jsou rezervace přímo na webu pivovaru, který upozorňuje, že na jeden e-mail je možné přihlásit maximálně 6 osob. „Při rezervaci prosíme o uvedení jména, e-mailu a telefonu,“ doplňuje vrchní sládek pivovaru Nachmelená Opice, který láká také na doprovodný program a další novinky.

K oslavě 10. výročí vaří jeho sládci deset úplně nových druhů piv, která zahrnují širokou paletu pivních stylů od ležáků přes „ejly“ v různých provedeních, „svrchňáky“ typu Weizen a Stout, až po netradiční „soury“. Všechny novinky budou postupně k dispozici v lahvích, sudech i plechovkách tak, aby bylo možné si je zakoupit v exkluzivním dárkovém „multipack“ balení.

Kromě toho přichází Nachmelená Opice s limitovanou edicí „opičího merche“ pro všechny, kdo jsou s pivovarem od začátku i pro ty, kdo si s nimi rádi připijí na úspěšných deset let. Těšit se mohou na trička, mikiny, kšiltovky, samolepky, skleničky nebo podtácky s novým designem a motivem 10. výročí.

Dobrých zpráv nebývá nikdy dost. Ostrava boj o znovuotevření nejstarší hospody ve městě nevzdává. Ikonická restaurace Spolek v centru města sice nadále chátrá, ale v posledních dnech a týdnech se zase začíná blýskat na lepší časy.

Podle nového zjištění Deníku, který situaci legendárního podniku už řadu let pravidelně sleduje, proběhnou v příštích týdnech resp. měsících klíčová jednání. Zájem o koupi historické budovy z roku 1871 zvažují minimálně dva silní investoři. O případném vstupu sice mluví opatrně a diplomaticky, protože klíčová bude cena nemovitosti. Ta by se podle všeho mohla pohybovat okolo 10 milionů korun. V této chvíli se legislativně řeší navrácení majetku do držení města od podnikatele Lukáše Chlebovského, který v minulých dnech potvrdil, že ustupuje od záměru budovu i s přilehlou zahradou zrekonstruovat.

Restaurace Spolek, která dlouhé roky patřila k výrazným místům společenského života a na pivo tam hlavně v letních měsících chodily tisíce Ostravanů, od covidové pandemie nadále chátrá. Město ji v roce 2021 prodalo společnosti Labadia Max Lukáše Chlebovského za 9,5 milionu korun. Ten však objektu kvůli technickým problémům, majetkovým sporům i rychle rostoucím nákladům na rekonstrukci nový život nevdechl. „Těch důvodů bylo více. Budova je zasažena dřevokaznou houbou. Navíc se nám nepodařilo najít společnou řeč se sousedními spoluvlastníky ohledně napojení na inženýrské sítě, což byla zásadní komplikace pro náš záměr objekt zrekonstruovat. Za těchto podmínek to pro nás přestalo být technicky i ekonomicky realizovatelné,“ řekl Lukáš Chlebovský.

Na podzim proto došlo k dohodě o ukončení smlouvy a vrácení objektu zpět městu. „Aktuálně je realizován návrat Spolku zpět do vlastnictví města. Lze očekávat, že do konce roku nabude statutární město Ostrava vlastnické právo. Po převodu dojde ke zhodnocení současného stavu a na to navážou další kroky. Zveřejnění nového záměru prodeje lze očekávat v prvním čtvrtletí roku 2026,“ uvedla pro Deník mluvčí města Gabriela Pokorná. Budova v centru města je ve špatném stavu, i laikovi je jasné, že uvedení objektu do provozuschopného stavu si vyžádá investici v řádu milionů korun. I proto město zatím vylučuje možnost, že by podnik pronajalo.

Ačkoli město plánuje zveřejnit nový záměr prodeje až v roce 2026, mezi podnikateli se už teď objevují jména silných hráčů, která by měla o návrat Spolku na gastronomickou mapu Ostravy zájem.

Proč je vlastně o Spolek, který je aktuálně v devastovaném stavu a řadu let zavřený, zájem? Podnik se nachází na strategickém místě v okolí bankovních domů v samotném centru města, má skvělou dopravní obslužnost a hlavně jeho součástí je prostorná zahradní restaurace s vysokými stromy, která nemá ve městě konkurenci. Situaci ohledně dalšího využití určitě pomohl zájem médií. Deník o Spolku pravidelně informuje už řadu let a nyní si tématu zanedbaného podniku všimla i celostátní média. I proto nejsou vyhlídky Spolku vůbec špatné. Je šance, že o restauraci se přihlásí víc než jediný zájemce, jako tomu bylo před lety v případě Chlebovského.

Situaci pozorně mapuje a sleduje například významný hráč ostravské gastronomické scény Petr Hradil mladší. Zasvěceným není třeba jeho podnikatelskou minulost moc představovat. Jeho společnosti stojí za restaurací Comedor Mexicana nebo hotelovým komplexem s restauracemi a pivními lázněmi Zámek Zábřeh. Dále jeho společnost stála také za projektem Černý kůň v centru Ostravy. Ten fungoval dva roky na bázi pop upu a street foodu.

Petr Hradil mladší Deníku potvrdil, že Spolek by pro něj byl další zajímavou akvizicí. „Se společníkem Erichem Bergmannem se dlouhodobě zaměřujeme na historické a jinak hodnotné budovy, které následně rekonstruujeme nejen materiálně, ale pokoušíme se jim vdechnout i nový život. Ten vždy přichází s vytvářením atraktivních provozů. Z toho pohledu je Spolek pro nás určitě zajímavým objektem,“ uvedl Petr Hradil mladší.

„Mrzí nás, že to se Spolkem nevyšlo panu Chlebovskému, protože má za sebou kvalitní gastronomické projekty. Je ale taky velká škoda, že historická restaurace v centru Ostravy chátrá. Nás navíc špatný stav budovy trápí i proto, že sousedí s našimi nemovitostmi,“ vysvětluje Petr Hradil mladší. To, že v sousedství vlastní jeho firmy další nemovitosti je výhoda. „Obnova Spolku je v každém případě velká a finančně náročná výzva. Je zřejmé, že se nenajde mnoho lidí, kteří budou mít odvahu do toho jít. Stav gastronomie na Ostravsku se po pandemii covidu-19 nevrátil a zřejmě už ani nevrátí do dob před ním. Chování zákazníků se změnilo, lidé obecně méně navštěvují restaurace. Pak je tady dlouhodobý problém s personálem, protože spousta šikovných lidí během pandemie odešla do jiných oborů a už se do gastra nevrátila," dodává Hradil mladší.

Na scéně ve hře o Spolek se objevil i vcelku nečekaný silný hráč s celorepublikovým přesahem. O restauraci s dlouhou historií se zajímá i Bernard, populární rodinný pivovar z Humpolce. Podle informací Deníku ale jde zatím o předběžné sondování možností, žádné rozhodnutí o koupi nepadlo. „Rodinný pivovar Bernard se průběžně zajímá o příležitosti jak odbytu piva, tak případných investic. V případě restaurace Spolek jsme se seznámili se situací tak, jako to děláme na mnoha dalších místech. Kapacita pivovaru je de facto vyprodaná, rozvojové kroky proto pečlivě zvažujeme. Ostrava je krásné město, kde chceme vyjít vstříc rostoucímu zájmu o naše pivo, nicméně v případě Spolku jsme žádné rozhodnutí neučinili,“ sdělil Deníku mluvčí Bernardu Radek Tulis.

I kdyby nový majitel začal s rekonstrukcí okamžitě po koupi, cesta k otevření bude dlouhá. Budova vyžaduje rozsáhlé stavební zásahy, bude nutné vyřešit nové projekty, povolení i majetkoprávní otázky. Restaurace Spolek má k dispozici také rozsáhlou zahrádku, která díky své rozloze a přírodnímu stínu z okolních stromů, patřila mezi vyhledávaná místa pro posezení. Právě po jejím znovuotevření Ostravané nyní volají.